Slavnost Nejsvětější Trojice

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Př 8,22-31; Ř 5,1-5; J 16,12-15
Datum: 22. 5. 2016
(v Letohradě slavíme pouť k Janu Nepomuckému)
 
Říkáme si, k čemu nám slouží poznání o Boží Trojici. /1
 
K evangeliu.
„Teď nejste schopni přijmout, co vám říkám.“ Apoštolové měli např. o Mesiáši své představy a ani Ježíš s nimi nehnul.
Pro nás je důležité vědět, jak se otevírat Duchu. /2
 
Opět slyšíme: „Duch vás uvede do veškeré pravdy.“ Nebude nám říkat nic nového, Ježíš nám řekl vše, co potřebujeme. To nás uklidňuje, nemusíme se obávat, že nám uniknou nějaké životně důležité informace. Máme se nořit do Ježíšových slov, abychom jim co nejvíce porozuměli. Máme prosit Ducha o pomoc.
(Nemusíme shánět „zjevení“ kdečeho nebo se nechat znepokojovat lidmi, vydávajícími se za lidi osvícené. Můžeme rozpoznat lžimesiáše všeho druhu – i politické. Podle ovoce se dá poznat jejich altruismus nebo vlastní kšeft.)
Ježíše můžeme a máme oslavit pečlivou spoluprací s ním, snažit se jednat jako on. (Bez porozumění Ježíšovým slovům a jeho postojům, to samozřejmě není možné.) 
 
Duch oslavil a oslavuje Ježíše – židovským papežem byl proklet a prohlášen za největšího zločince. Působení Ducha (od dob apoštolských) Ježíše rehabilituje.
Ježíšova oslava nemá nic společného se slávou celebrit a světa. Bůh nepotřebuje ke svému lesku ani zlato, reflektory ani nějaké další parády. Ježíšova a Boží sláva spočívá v péči o lidi a svět.
 
V druhém čtení čteme: „Láska boží je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého.“
Do srdce některých lidí.  
Byli jsme ve Vsetíně, přespali jsme u lidí, jejichž čtvrté dítě je postižené. Obdivuhodně o něj pečují …
Rodiče trochu smutně říkali, že nejstarší syn přestal chodit do kostela … Ale za chvíli mimoděk vyprávěli, že před týdnem hoch – místo aby šel na rande se svým děvčetem – se věnoval tomu nejmladšímu sourozenci. A před časem rodičům řekl, že se o postiženého bratra postará, až jednou rodiče nebudou … /3
 
Pochvalujeme si naší kulturu – umíme si všímat krásy světa a pozorností, které nám prokázali druzí a Bůh. Povznáší nás, vidíme-li, jak jsme pro některé přátele důležití. Ocenit to, pochválit, poděkovat, se nám stalo životním postojem dobrořečení.
U toho postiženého chlapečka, který se možná nikdy sám neustrojí, jsem si vzpomněl na jednoho starého pána. Začínala u něj skleróza a měl potíže i s ustrojením. Při svlíkání šatů si zapisoval jednotlivé kusy oděvu, aby se ráno mohl znovu obléci. Nemoc pokračovala …,  jednou řekl: „Košili mám (na sobě), kalhoty mám, čepici mám…, ale kde jsem já?“ 
Znovu jsem si uvědomil, že není samozřejmostí, když se ráno strojíme a vůbec nad tím nemusíme přemýšlet …
A znovu oceňuji maminku, která mě týdny a týdny strojila, (už si to vůbec nepamatuji, ale naše maminky to tak dělají) a při tom říkala: Nejdříve trenýrky, košilku, košili, kalhoty … až jsme se to naučili. Některé děti toho nebudou nikdy schopny, a někdo o tento automatický návyk může přijít.
 
Každý den si všímáme dobrých věcí, těšíme se z toho a děkujeme za to Bohu i lidem. (Ve Vsetíně jsme za dva dny potkali řadu krásných, pohostinných, milých a pozorných lidí). Bůh je v tom všem bohatství namočený, od něj jsme dostali rodiče, děti, přátele, … schopnost se usmívat, přemýšlet, dát přednost druhému … Vnímavost k tomu pěknému nám zvyšuje dobrou náladu, je nám účinným antidepresivem (nepotkávají nás jen příjemné věci).  
 
Když nás Ježíš zve k oslavě při své Hostině (on se těší z Otcova přátelství, z krásy světa, z ušlechtilých lidí …, jako nikdo z nás), přijímáme pozvání a slavíme s ním.
Jsme mu vděční za umění „dobrořečení“, od něj víme, jak, co jeho děkovná slavnost obnáší a jak se k němu můžeme připojit.
Na jeho slavnosti jsme dospělou nevěstou (ne malým děckem, které toho ještě mnoho neví). Když Ježíš děkuje Otci nad chlebem, a pak nad vínem, není to pro nás nějaká kouzelná mantra. Už tomu (v nějaké míře) rozumíme.
Slavíme-li slavnost našich blízkých, možná se zmůžeme jen na nějaké krkolomné přání, ale přesto víme, kým pro nás oslavenec je a co pro nás znamená. 
(Ať se nikdo nikde nechlubí, že Večeři Páně nerozumí, znamená to, že je nevzdělaný a propadá z vyučování.)
K Ježíšově modlitbě smíme přidávat svou vděčnost i vše dobré, co se nám podařilo dobrého.
Povznáší nás, stojíme-li před Otcem vedle tak velké osobnosti.
 
Přidejme k tomu něco o Janu Nepomuckém. Je důležité ukazovat dětem a vnukům obdivuhodné osobnosti naší země. Co chceme z jeho osobnosti a postojů do svého života převzít?
Co Vás na Janovi zaujalo? /4
Co o Janovi vyprávíte dětem a vnukům? 
 
Jana jsem více objevil, když mě StB začala předvolávat k výslechům. Zajímalo mě, kde asi ke své statečnosti čerpal sílu – abych se také zbavoval svého strachu.
Jana jsem si bral jako svého průvodce k výslechům.
Čím Jan překonal strach z rozzuřeného a opilého krále a z mučení, jehož hrůzu si nedovedu představit? Nedivím se přísaze dalších zatčených mužů arcibiskupa, že o mučení budou mlčet a ve při Václava IV. s Janem z Jenštejna budou povolní vladaři (tak se to po výslechu a mučení dělá). Jan se mohl vymlouvat, že konal jen to, co si jeho nadřízený přál. Ale Jan stál na straně spravedlnosti, práva a v evangelijním postoji svého arcibiskupa (Jenštejnovi se podařilo utéci na svůj hrad v Roudnici).  
 
Vážíme si náboženské svobody, nikdy jsme takovou v dějinách neměli. A přesto máme starost o budoucnost politickou i o splnění svého poslání, které nám Ježíš svěřil.
Kdo jiný než my má budovat demokracii, kdo jiný má dávat pozor, aby nám ji politici neukradli.
Před pár roky, po kritice na znesvěcení národní pouti ve Staré Boleslavi politickou řečí presidenta V. K., se jeden z biskupů vyjádřil, že mu nepřísluší presidenta hodnotit a nikdy jej nebude kritizovat. Stejně se později za vlády M. Z. vyjádřili dva další biskupové.
Je otázkou, zda politikům nezdravě nenadbíháme.
Pokusím se to ukázat na jednání s politiky na bohoslužbách. 
 
První křesťané nedovolovali katechumenům účast na Večeři Páně. Čekatelé na křest nebyli ještě vzděláni k porozumění této slavnosti a nebyli do ní uvedeni. Po první (vzdělávací) části bohoslužeb odcházeli.
My přístup na bohoslužbu nekostelovým lidem nezakazujeme, ale bereme za to odpovědnost. Mohou být totiž zmateni – neznají slovník a význam našeho obřadu.
Nenutíme je, aby se křižovali, klekali nebo říkali slova modliteb … /5
 
Když V.K. (coby president) přicházel na půlnoční (dnes už na bohoslužby nechodí), kníže kněžské k němu přišlo s „pozdravením Pokoje“.
Podobně tomu je s dalšími potentáty.
Známe varování apoštola Jakuba, že nemáme bohatým a mocným dávat přednost. /6
 
Pokoj (šalom) je přátelstvím a harmonií s Bohem, s lidmi, se sebou, s celým stvořením – patří do něj úsilí o spravedlnost boží, přiznání si svých chyb a obrácení.
Pokoj je darem Ježíšova přátelství. Pozdravení Pokoje je gestem našeho životního postoje (před Bohem), je součástí modlitby. /7
 
Přicházím-li s přáním Ježíšova pokoje, slibuji: „Budu se snažit jednat s tebou tak, jako by se k tobě choval Ježíš. Chci s tebou jednat, jako bych jednal s Ježíšem.“
Ježíš posílá své učedníky: „Přijdete-li k lidem božího lidu, zvěstujete jim: ´Pokoj vám´´. Budou-li hodni Pokoje, přejde na ně váš pokoj. Nebudou-li hodni Pokoje… odejděte od nich!“ /8
 
Liturgické pozdravení Pokoje není povinné. A při bohoslužbách máme jeho význam (alespoň někdy) vysvětlovat. /9
 
Nabídnout pozdravení Pokoje někomu nezasvěcenému, bez vysvětlení významu tohoto gesta patřícího k modlitebnímu vyznání je riskantní, můžeme tím opovážlivé snižovat naši modlitbu a mást lidi.
Zvláště v češtině může lehko dojít k neporozumění. Pozdravení Pokoje neznamená: „Milošku, já ti dám pokoj, nebudu kritizovat tvé chyby a doufám, že i ty necháš na pokoji mě a naše restituce.“
 
Ježíš nám význam Pokoje vysvětluje: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se srdce vaše nechvěje a neděsí!“ (J 14,27)
 
Jan Nepomucký sloužil mši latinsky, nemáme představu, jak bohoslužbě rozuměl, ale evangelia znal.
(Teologie liturgie nebyla tenkráte tak rozvinutá jako dnes.) Pozdravení Pokoje se tenkráte při bohoslužbě neužívalo.) 
My slavíme liturgii v naší řeči. Můžeme porozumět tomu, co Ježíš do své slavnosti vkládá, co nám nabízí a co máme konat, aby nám Ježíšova moudrost, Pokoj a sjednocení sloužila podle Božích záměrů. Abychom byli tvůrci a šiřiteli Ježíšova Pokoje: „Blahopřeji šiřitelům pokoje, neboť oni budou nazváni syny Božími.“ (Mt 5,9)
 
Pokaždé při Večeři Páně můžeme být nejen povzneseni svým postavením před Bohem, můžeme být nesmírně obdarováni. 
 
Bůh nás zve do svého společenství, do své blízkosti a do svého způsobu života …
-------------------
Poznámky:
                  /1     V Bohu je společenství, ve kterém jeden dává přednost druhému, druhých si váží víc než sebe sama, každý rád slouží druhým. Je-li Bůh láskou, pak rozumíme tomu, že mít rád druhého znamená: jsem tu pro tebe. To je naším programem. S druhými, především s nejbližšími, máme růst do podoby boží. (Nikdo nemůže být sám božím obrazem.)
V řeči o Bohu nemá co dělat matematika, ani rod (pohlaví). Bůh není muž. Čteme-li např. o boží moudrosti (např. dnes v prvním čtení) nebo o Duchu a slyšíme ženský rod, neznamená to, že by Bůh byl ženou. Ale nechť nám to připomíná dluh nás, mužů vůči ženám. Žena stále v naší společnosti i v naší církvi nemá postavení, které má před Bohem. (Ach ty trapné argumenty, že Ježíš byl muž … Pokládám se za feministu, Bůh je „feminista“ – má velikou úctu k ženám).
 
                  /2     Opakujeme chyby apoštolů, lpíme-li podobně na svých některých náboženských představách. Nejsme často ochotní si je porovnávat s Písmem. Tento týden mě opět někdo oslovil: „Otče“, a když jsem mu s úsměvem řekl, že šéf je proti, vůbec nereagoval. „Co nás má někdo poučovat, ani Kristuspán ne. Sami nejlépe „víme“, jak to je správně."
Připomínal jsem před týdnem, že až selhání apoštolů napomohlo k jejich otevření se a k přijetí Ducha.
(Marie, matka Ježíšova, ale k přijetí Ducha selhání nepotřebovala.)
 
                  /3      Zákoníci by mu spočítali, kolik smrtelných hříchu už má na svědomí, kolik neděl už nebyl na mši (bohoslužba nám může být užitečná, pokud nás do ní někdo uvádí a provádí), ale Ježíš jeho pomoc oceňuje: „Jsem ti vděčný, za to, jak se staráš o mého (a svého) bratra Vojtěcha.
 
                  /4     Návštěvníkům Letohradu říkám, že v Kyšperku (tak se dříve jmenovalo naše městečko) byly největší svatojánské oslavy po Praze. Přeji si, aby se mě na Jana zeptali, rád bych o Janu něco pověděl. (O našich rodičích, předcích a našich hrdinech rádi vyprávíme.)
 
                  /5     Jaké máte pocity třeba při pohřbu? Já se starám, nakolik jim je naše liturgie srozumitelná. Vidí, jak ukazujeme – pro ně oplatku – a říkáme: Hle beránek boží…“ Co si o tom a o nás mohou myslet?
Trnu, abychom je v porozumění Bohu neodrazovali. 
 
                  /6     Bratří moji, jestliže věříte v Ježíše Krista, našeho Pána slávy, nesmíte dělat rozdíly mezi lidmi. Do vašeho shromáždění přijde třeba muž se zlatým prstenem a v nádherném oděvu. Přijde také chudák v ošumělých šatech. A vy věnujete svou pozornost tomu v nádherném oděvu a řeknete mu: "Posaď se na tomto čestném místě," kdežto chudému řeknete: "Ty postůj tamhle, nebo si sedni tady na zem." Neděláte tím mezi sebou rozdíly a nestali se z vás soudci, kteří posuzují nesprávně?
Poslyšte, moji milovaní bratří: Cožpak Bůh nevyvolil chudáky tohoto světa, aby byli bohatí ve víře a stali se dědici království, jež zaslíbil těm, kdo ho milují? Vy jste však ponížili chudého. Cožpak vás bohatí neutiskují? Nevláčejí vás před soudy? Nemluví právě oni s pohrdáním o slavném jménu, které bylo nad vámi vysloveno? Jestliže tedy zachováváte královský zákon, jak je napsán v Písmu: `Milovati budeš bližního svého jako sám sebe,´ dobře činíte. Jestliže však někomu straníte, dopouštíte se hříchu a zákon vás usvědčuje z přestoupení. Kdo by totiž zachoval celý zákon, a jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem. Vždyť ten, kdo řekl: `Nezcizoložíš,´ řekl také: `Nezabiješ.´ Jestliže necizoložíš, ale zabíjíš, přestupuješ zákon.
Mluvte a jednejte jako ti, kteří mají být souzeni zákonem svobody. Na Božím soudu není milosrdenství pro toho, kdo neprokázal milosrdenství. Ale milosrdenství vítězí nad soudem. (Jk 2,1-13)
 
                  /7     Už společenské podání ruky je významným gestem a má být pravdivé. Některým lidem nemohu podat ruku. Krajský církevní tajemník mě 5 hodin lámal a pak mi podával ruku. Byl překvapen, že jsem jeho ruku nepřijal. „Pane tajemníku, co pro vás znamená podání ruky? Nemohu se tvářit, že se nic neděje. Nelíbám ruku, která mě bije. Tak špatně na tom nejsem.“
Jsem znechucen, podá-li mi kolega při liturgii ruku a řekne: „Čau!“
 
                  /8    Ježíš řekl svým učedníkům: „Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské. … Když přijdete do některého města nebo vesnice, vyptejte se, kdo z nich je toho hoden; u něho zůstaňte, dokud nebudete odcházet. Když vstoupíte do domu, řekněte: `Pokoj vám.´ A budou-li toho hodni, ať na ně přijde váš pokoj. Nebudou-li toho hodni, ať se váš pokoj vrátí k vám. A když vás někdo nepřijme a nebude chtít slyšet vaše slova, vyjděte ven z toho domu nebo města a setřeste prach svých nohou. Amen, pravím vám, lehčeji bude zemi sodomské a gomorské v den soudu, než tomu městu.  
 (Mt 10,1.7-15)
      „Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali.“ (Mt 5,13)  
 
                  /9     Dětem od pěti let už vysvětlujeme význam pozdravení Pokoje: „Do příště(!) se budeme snažit jednat s druhými podle příkladu Ježíše. Za týden si opět na to podáme ruce.“