11. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: 2 Sam 12,7-13; Gal 2,16-21; Lk 7,36-8,3
Datum: 12. 6. 2016
Litovali jsme děti, které nebavilo chodit do školy. Někdo chodí do kostela z povinnosti, jiný se těší, co nového objeví a co prožije krásného.
 
Kdyby si někdo k prvnímu čtení doma nepřipomněl Davidův příběh, dnešní úryvek prvního čtení by mu mnoho neřekl (vidíme-li z filmu jen poslední scénu, kolik toho můžeme pochopit). /1
 
Jak to, že tak duchovní osobnost jako David, mohl v takové míře selhat?
 
O tělesné zdraví umíme pečovat. Dáváme pozor na klíšťata, hlídáme si mateřská znamínka, podezřelé bulky na těle, abychom se vyvarovali rakoviny, chodíme na preventivní prohlídky …
K celostnímu zdraví také patří dobré vztahy s lidmi i Bohem. O prevenci a péči o ně mluví Písmo.
 
Příběh o farizeu Šimonovi nás může naučit něčemu velice důležitému.
 
Jen co Ježíš začal vyučovat „náboženství“, začalo se o něm mluvit. Někteří z něj byli nadšení: skvělý učitel, kazatel, prorok, Mesiáš? …
Jiní: je to blázen, pyšný člověk, bourá naši svatou víru, alkoholik, děvkař …  
 
Šimon, horlivý a  zbožný farizeus, si také Ježíše zařadil mezi pochybné kazatele. Pozval ho do společnosti zbožných, aby jej „nachytal na hruškách“. 
(Dětem, prosím, vyprávějte podrobně podrobnosti této události) /2
 
Ježíš nás zná, ví, co si myslíme. „Šimone, rád bych ti něco řekl.“
„Čekáme na tvé slovo, Mistře.“
„Jeden věřitel měl dva dlužníky …“
Šimon v duchu zajásal: „Věděl jsem, že je Nazaretský primitivní, ale že z něj vypadne něco tak hloupého a jednoduchého jsem nečekal.“ Možná teatrálně pronesl svou odpověď.
 
„Ta žena mě vynahrazuje, cos mi zůstal dlužen,“ ocenil Ježíš změnu smýšlení veřejné hříšnice. (Kdyby Šimon přiznal svou chybu, pochválil by Ježíš i jeho.)
 
Šimon od Ježíše nic nečekal.
Můžeme být nebezpečné neprokouknout darebáka (dějiny nám ukazují, kolikrát jsme skočili na lep podvodným politikům nebo jiným podvodníkům), je škoda minout se s osobností.
 
Ježíš nás učí, jak s námi manipulují naše sympatie nebo nesympatie. /3
 
V péči o tělesné zdraví nepodceňujeme ani malou bulku, víme, že čím dříve se nemoc podchytne, tím větší je šance na uzdravení. 
Nesnadno se svých nesympatií vzdáváme, často je pokládáme za svůj poklad. Pro péči o duševní a duchovní zdraví nám Ježíš radí: „Jestliže tě tvé (zlé) oko svádí k hříchu, vyrvi je a odhoď pryč; lépe je pro tebe, vejdeš-li do života jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do ohnivého pekla.“ (Mt 18,9)  
 
Uznal Šimon svou chybu? /4
(Kde asi stál po Ježíšově ukřižování?) 
Asi neměl tolik hříchů, co ta žena, ale žil určitou spokojeností, že je lepší než druzí. V evangeliích se tento typ objevuje vícekrát.
(Už víme, že se nemáme poměřovat s lidmi, kteří měli třeba horší výchozí podmínky.)
 
Hřích nám ukazuje, co neumíme, co jsme zanedbali. Králi Davidovi jeho strašné selhání ukázalo zanedbaný vztah s Hospodinem. Ukřižování nastavilo zrcadlo falešné a jedovaté zbožnosti sympatickému Izraeli (i Bohu je Izrael sympatický). Šoa nás – pokřtěné Evropany – usvědčilo nejen z našich hříchů ...
Justiční vražda Milady Horákové, zvěrstva na Sudetských Němcích usvědčila náš národ (nám i Bohu sympatický) ze zbabělosti a nenávisti.  
 
Šimon od setkání s Ježíšem nic objevného nečekal.
Co si ze setkání s Ježíšem odnesli ostatní hosté?
(Sami u sebe začali říkat: „Kdo je to, že i hříchy odpouští?“ Co myslíte, říkali to se sympatiemi nebo pohoršeně?) 
 
Co my čekáme od setkání s Ježíšem?
(Kdybychom čekali velké obdarování z bohoslužby, asi bychom se na ni i víc připravovali a vraceli se k němu). 
 
Nepopíráme svou hříšnost, umiňujeme si „více nehřešit“, ale nehledáme příčiny našich selhání, zanedbáváme své vztahy. /5
 
Král David ukradl cizí ženu. Jak to, že mnoho lidí dnes ukradne cizí ženu anebo manžela?
A ukradne sám sebe svému manželovi/manželce?
Kde to začíná?
Co zanedbáváme?
Na co zapomínáme?
(Např. většinou přehlížíme, jak mnoho dnešních dětí velice trpí rozvodem rodičů. Jejich kamarádi a spolužáci se strachují, jestli se nerozpadne také jejich rodina. Je třeba s dětmi o jejich obavách a úzkostech mluvit!) /6
 
Král David se dopustil řady zločinů. Protože se obrátil, pokládáme jej za svatého krále Izraele.
 
Žena z evangelia byla velice povzbuzena a potěšena.
Ježíš je připraven naše vztahy a naše slabé křesťanství posílit.
 
Jaké bohatství získáme z dnešních čtení a ze svatební hostiny Ježíšovy?
 
---------------
Poznámky:
                  /1    David je obdivuhodný, vždy jsem obdivoval jeho statečnost, jeho věrnost věrolomnému králi, jeho krásné přátelství s Jónatanem, jeho žalmy, svědčící o porozumění Hospodinu …
A pak se dopustit strašných zločinů.
Král byl nejvyšším soudcem, kdo z lidí by jej mohl pohnat k odpovědnosti? Hospodin poslal proroka. Ten se pochopitelně bál, vymyslel si příběh o sousedech … David měl za to, že za ním Nátan přišel jako za soudcem. „Ten lotr je hoden smrti“, vyřkl král ortel. (Druhé rádi soudíme nemilosrdně.)
 
                  /2     Stručně připomenu. Pro Šimona nebyl Ježíš váženým hostem (nepolíbil jej a nepodal mu vodu na umytí nohou – ležet u stolu se zaprášenýma nohama bylo trapné). Na Ježíše zřejmě zbylo místo na konci stolu (stůl měl tvar podkovy, hosté leželi hlavou ke stolu a nohama ke stěnám, obsluhovalo se zevnitř podkovy).
Vysvětlete dětem, kdo je dnes veřejným hříšníkem (např. člověk, který nezaplatil zaměstnancům) a kdo je věřitel.  
Žena přišla Ježíšovi poděkovat za jeho kázání, že Bůh je ochoten odpustit každému hříšníkovi. (Kdo neví, že je hříšným člověkem, je hloupý nebo je pokrytec.).
Žena přišla nepozvaná, stála za Ježíšem u jeho nohou, netroufala si přijít doprostřed, věděla, že ji ze shromáždění „zbožných“ mužů mohou vyhnat.
Je možné, že některý z hostů – ležící blízko hostitele – pohoršeně Šimonovi šeptal: „Vidíš tu poběhlici, jak si dovolila přijít do našeho ctihodného shromáždění?“ „Nech to být“, možná Šimon odpověděl, „uvidíme, co ten chytrák udělá.“  Číhal na Ježíše.
Když se hříšnice dotýkala Ježíšových nohou, byl „na koni“: „Podívejte se, veřejně Ježíšovi hladí nohy a on to strpí, je to děvkař!“ 
 
                  /3     Písmo nás učí: Zkoumej své pocity vůči lidem, zda jsou spravedlivé.
Je-li ti někdo nesympatický, zkoumej, zda dělá něco špatného nebo zda to, co tě na něm dráždí, leží mimo něj.
Nenech se ovládat nepřátelstvím. Dávej si pozor na zaujatost. Víš, jak se pozná? Všimni si, nemáš-li někoho rád, nic od něj nečekáš, jeho vtipům se nesměješ, těší tě každá jeho chyba. Pokládáš ji za další důkaz toho, že jsi ho správně odhadl.
Nepřející nebo nepřátelský postoj je nebezpečný, je duchovní „nemocí“, z které se může vyklubat tvoje duchovní rakovina.
„Světlem tvého těla je oko. Je-li tvé oko čisté, i celé tvé tělo má světlo. Je-li však tvé oko špatné, i tvé tělo je ve tmě. Hleď tedy, ať světlo v tobě není tmou. Má-li celé tvé tělo světlo a žádná jeho část není ve tmě, bude celé tak jasné, jako když tě osvítí světlo svou září." (Lk 11,34-36)
Čtenáři bulváru mají nemocný přístup k životu, rádi čtou o větších darebácích, než jsou sami, rádi čtou o malérech, které postihly druhé. 
 
                  /4    Naděžda Tolokonnikovová  (členka Pussy Riot) ve své knize “Jak udělat revoluci“ uvádí úryvek z rozhovoru:
Novinář: A poslední otázka: Čeho ve svém životě nejvíc litujete, co pokládáte za chybu, kterou byste už nikdy nechtěl zopakovat?
  V. Putin: Budu k vám zcela otevřený. Nic takového si v tuhle chvíli nedokážu vybavit. Zřejmě Pán Bůh uspořádal můj život tak, že nemám čeho litovat.
  Replika: To jste šťastný člověk.
  V. Putin: Buď Bohu chvála.
 
                  /5    Před poslední válkou se Evropané – v celých dějinách křesťanství – nejčastěji zpovídali a ve velkém množství chodili na mši. A přesto v Německu mnoho lidí volilo Hitlera, aniž se radili s Hospodinem. Později Vůdcovo násilí nechtěli vidět, natož aby se mu postavili. 
Podobně naši předkové na komunistech a SSSR „viděli, co chtěli vidět a neviděli, co nechtěli vidět“. Podle toho dopadly volby v r. 1946, 1948 a později (99% účast ve volbách s drtivým vítězstvím komunistů). Místo přiznání viny říkáme, že jsme vždy jen trpěli, případně: „Proti tomu se nedalo nic dělat.“ 
 
                  /6     V době mého mládí se v naší velké vesnici o jedné paní říkalo, že je rozvedená. Byl to cejch. Nenapadlo nás, že by se naši rodiče mohli rozvést, a přesto jsme starostlivě sledovali vážnost jejich hádek nebo sporů. Děti potřebují vyrůstat v jistotě a bezpečí.
Dnes se u nás rozvádí každé druhé manželství. Mnoho spolužáků našich dětí trpí rozkolem rodičů. I naše děti žijí ve velkých obavách, zda se manželství jejich rodičů také nerozpadne. Sirotky litujeme, ale kdo bere ohled na děti z rozvedených rodin? Kdo s nimi bude truchlit? Děti potřebují, abychom jejich obavy brali vážně a o těchto věcech s nimi mluvili. 
Když se manželé rozejdou, je důležité, aby dětem přiznali své selhání. Nepomůžeme jim, svalujeme-li vinu jen na partnera – i kdybychom měli jen desetinu podílu na rozvodu.
Můžeme děti poprosit, aby nad námi nevedly tvrdé soudy, aby si pečlivě vybírali partnera a pečovaly o vztah více než my. Někdy se rozpadnou vztahy i mezi kvalitními lidmi. Jidáš byl velkou osobností, Ježíš dělal, co mohl a přece se „rozvedli“. Přiznáme-li větším dětem co jsme zanedbali, podcenili jsme náročnost manželského soužití, budování vztahu, „preventivní prohlídky“,  …  můžeme dětem velice prospět. Můžeme jim na pěkných rodinách ukazovat, že dobré manželství je možné.
Zkušenost, že si nevystačíme se svou chytrostí, by nás měla zavést do poradny pro rozvedené, (napodruhé i s dětmi), aby nám zkušení lidé pomohli co nejvíce zmírnit následky rozvodu na dětech. Rozpad manželství je strašně poznamená.
Na domluvě o péči dětí se ukáže, nakolik máme opravdu rádi své děti. Každý si může znovu přečíst biblické vyprávění o Šalamounovi a dvou matkách. Přiznejme si, že jsme dětem rozpadem manželství velice ublížili. Je nesmyslné a zbytečné vršit další viny.
Odpovědnost za děti by nás měla vést k naslouchání odborníkům. Soudci a advokáti nemusí nejlépe rozumět potřebám dětí a rodině. Střídavá péče většinou není dobrá, udělá z dětí kočovníky.
Jedním z nejtěžších hříchů je udělat si z dětí vojáky do války s jejich druhým rodičem. Zakažme si alespoň před dětmi posuzovat vinu partnera. Nechtějme po dětech, aby byli našimi soudci. Ani my, přiznávajíce si své viny a utíkající se k milosrdenství božímu, nechceme být souzení podle spravedlnosti. 
A nemějte dětem za zlé, že mají rády i druhého rodiče.
I když se někomu nepovedlo manželství, přesto dětem říkejme, že pěkné manželství je možné a ukazujme jim dobré příklady v okolí.
Poukazujme jim na cennost božího vyučování a vedení, jak důležité a užitečné je držet se Boha, jeho moudrosti, pomoci a odpuštění. Kde jinde máme větší pomoc k porozumění s druhými lidmi.
(Naše děti se pochopitelně někdy ve společnosti cítí jako bílé vrány, proto potřebují objevit životadárnost boží moudrosti a jedinečnou pomoc pro život v rodině.)