27. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Téma: Hab 1,2-3; Hab 2,2-4; 2 Tim 1,6-8.13-14; Lk 17,5-10
Datum: 2. 10. 2016
K prvnímu čtení.
V ohrožení od nepřátel prorok se svým lidem volá k Hospodinu o pomoc. Bůh pomoc přislibuje, ale Judejci se Hospodina nedrželi – a babylonské otroctví je neminulo. 
 
K 2. čtení.
Ke komu nebo k čemu lnu?
Jakého ducha v sobě nosím?
Co nebo kdo mě nese? Čím žiju?
 
K evangeliu. Než k úryvku přidám předešlé 4 verše (jinak text nevyzní), uvedu situaci.
Mesiáš bude zanedlouho zavražděn. Ježíš to ví, ale přesto se snaží obrátit národ k Hospodinu.
Po Ježíšově zmrtvýchvstání dostali Judejci 40 let (t.j. dostatečně dlouhý čas) k obrácení se k Ježíši …  
Situace s naší svéhlavostí se stále zoufale opakuje.
 
Fyzicky jsem byl nejméně 10 x v Osvětimi, v myšlenkách nespočetně. I když vím, že „Osvětim“ je selháním nás, lidí, přesto se děsím, že tam „Bůh nebyl“. Laciné odpovědi a vysvětlování  mě zraňují a zbožné fráze náboženských suverénů mě urážejí.  
Jako se snažím vžívat do lidí, kteří ke mně přicházejí a já jim naslouchám, tak se ale také snažím vžívat do Ježíše.
„Co jsem pro vás ještě neudělal?“ říká Ježíš. „Proč si nenecháte poradit. Proč nepřemýšlíte a necháte se znovu a znovu oklamat podvodníky?“ 
 
Ježíšovým slovům nenasloucháme jako apoštolové poprvé, ale navíc po zkušenostech 20. stol. po Kristu. 
V „Osvětimi“ se ptám: „Hospodine, Abrahámovi jsi řekl: ,Nezničím Sodomu, bude-li v ní deset spravedlivých´, ale v Osvětimi jsi dopustil záhubu spravedlivých s nespravedlivými.“
Jestli se takto ptáme (a máme se tak ptát!), naslouchejme také Hospodinu a Ježíši, když nás před katastrofami včas varuje a nabízí nám pomoc, aby nás další hrůzy už nepotkávaly. 
Pokaždé hledáme chybu u někoho jiného než u sebe.
 
Ježíš varoval Judejce dostatečně dopředu před největším nebezpečím (jejich vlastní náboženské pýchy) a nabídl jim pomoc celého svého života (až na smrt).
Naslouchejme jeho slovům, za které ručil svým životem a smrtí!:
 
Ježíš řekl svým učedníkům: „Není možné, aby nepřišla pokušení;
běda však tomu, skrze koho přicházejí. Bylo by pro něho lépe,
kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a uvrhli ho do moře, než aby
svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných. 
Mějte se na pozoru!
 
Když tvůj bratr zhřeší, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu. 
A jestliže proti tobě zhřeší sedmkrát za den, a sedmkrát k tobě přijde s prosbou:
`Je mi to líto´, odpustíš mu!“  (Lk 17,1-4)
 
Dát „maličkým“ vědomě špatný příklad, svádět je ke zlu, je velké provinění. Slyšel jsem kdysi za totality maminku, která před nádražím říkala svému děcku: „Kdyby se tě průvodčí ptal, kolik je ti, let řekni „méně“ (už si nepamatuji, od kolika let tenkráte děti musely platit jízdenku).
Jestli lže president, podvádí a pohrdá soudy, je to velký hřích! Svádí občany ke stejným hříchům. [1]
 
„Moji milí učedníci“, říká Ježíš, „dejte si pozor na vlastní jednání, abyste nesváděli „maličké“ a dávejte bedlivý pozor na ty, kteří svádějí druhé. Mocné a představené hlídejte především. [2]
 
Boží království je nám zdarma nabídnuto. Máme o něj pečovat (Boží království je uspořádáním sebe sama a vztahů s druhými a s Bohem podle Ježíšových pravidel). 
Máme je střežit (srv. Gn 2,15) před zlem v sobě a okolo nás!
Proto, zhřeší-li tvůj bratr, pokárej ho. [3]
I my přece prosíme druhé, aby nás upozorňovali na naše chyby a selhání.
 
Ježíšova pravidla nám pomohou udržet spravedlivé soužití. K jejich dodržování jsme se svobodně zavázali, poté, co jsme objevili závratnou Boží přízeň.
 
Naše selhání, díky Bohu, nemusí skončit tragicky. Víme, že se nás hříšníků chce Bůh ujímat. Naše dluhy a viny mohou být odpuštěny. Pod podmínkou, že je přiznáme, litujeme jich a snažíme se o nápravu …
Za splnění těchto podmínek se Bůh ujímá poškozeného i pachatele.
 
Stále zůstáváme těmto Ježíšovým pravidlům dlužni. Čtvrt století žijeme v politické svobodě, ve svobodě božích synů leckdo z nás i déle, ale ještě jsme se nenarovnali k dospělosti občanské a křesťanské. Komunisté a církevníci nás lámali tvrzením, že poslušnost vrchnosti je největší ctnost.
Ale náš Ježíš řekl, že pro něj je zásadní řídit se plány Otce! 
 
Vypadá to, že apoštolové – místo debaty o náročnosti těchto Ježíšových slov – utekli do zbožné fráze: „Pane, dej nám více víry!“
 
Je možné, že se Ježíš na učedníky obořil: „O jaké víře mluvíte? Kdybyste ji měli 2 mm velikou, byla by s vámi úplně jiná spolupráce!“ [4]
 
Může nám někdo dát „víru“? Můžeme si ji vyprosit nebo ji někomu vyprosit?
Jednou provždy bychom si měli promyslet, jak to s „vírou“ je. (Mnohokráte jsme o tom mluvili.)
 
Kdo si v tom neudělá jasno, je lajdák! Neporozumí dalšímu Ježíšovu vyučování.
(Příští neděli budeme číst úryvek o Námanu Syrském. Přečtěte si, prosím celý příběh. I dětem nebo vnukům. Věřil Syrský Náman, že bude uzdraven?)
 
Důvěru získáváme zkušeností s druhým. Ta se nedá předat. Dovednost uvařit svíčkovou se nedá předat ani koupit. Umění naslouchat, rozdávat úsměv, úctu k druhým, poctivost v hodnocení sebe sama, spravedlivost v hodnocení druhých … a všechny další dovednosti lze získat jen vlastní prací.
 
To, co nepřesně nazýváme vírou, je důvěřujícím vztahem. [5]
 
Důvěřující vztah je spolehnutím se na Boha – ne že vše udělá a zařídí místo mě – ale že já dám na něj, k čemu mě vybízí. Na jeho názor dám jen tehdy, pokud mu důvěřuji, vím-li, že je moudřejší než já a má mně víc rád, než já sám sebe.
Až tehdy budu přemýšlet, k čemu mě vybízí, budu si ověřovat, zda mu dobře rozumím a poslechnu ho.
 
Důvěřování Bohu a přátelství s ním je odvážnou cestou k hledání pravdy a spravedlnosti (boží).
Máme zkušenost z totality, že „život v pravdě“ (o kterém mluvil Václav Havel, slavíme jeho výročí), znamená odvahu jít proti proudu. Většina se bála a ty, kteří se narovnávali, okřikovala, že nemá cenu dráždit vrchnost (a že se tím nic nezmění).
 
Vzpomínáte, že se někteří Ježíšovi pokládali za lepší a přednější. Někdy se povyšovali, bili se do prsou, jak Ježíšovi důvěřují, chvástali se, že budou Ježíše chránit vlastním tělem, aby mu nikdo nezkřivil ani vlas na jeho hlavě. [6]
Proto Ježíš na povýšenost některých apoštolů reagoval slovy o popisu práce služebníka.
Biblický služebník je zaměstnanec. Přijde-li majitel restaurace na večeři, nechá se obsloužit číšníkem – ten je za svou práci placen. Neusadí číšníka, který má službu, ke stolu a neobsluhuje ho a ostatní hosty.
 
Jako boží zaměstnanci jsme dobře odměňováni.
Děláme snad něco navíc?
 
Ježíš až na konci vyučování (při Poslední večeři) řekl apoštolům: „Už nejste zaměstnanci, pochopili jste můj záměr záchrany lidí, přijali jste ho za svůj osobní program a přijali jste poslání – „misi“.  
 
Kde jsme my?
Představme si Ježíše, jak jde s apoštoly. Kde jsme my, držíme se ho, aby nám neuniklo jeho jediné slovo, nebo se couráme někde vzadu?
Nebo jsme vnitřně odešli a čteme si raději zbožné knížky (typu Kateřina Emmerichová) nebo nám stačí zbožné filmy (typu Gibson)?
 
Ptala se mě studentka: „Proč říkáme, Pane nejsem hoden, ale řekni jen slovo …?“
Co bychom jí řekli?
Kdo z nás čeká na Ježíšovo slovo? Jak zacházíme se slovy, která nám řekl?
 
K ohlédnutí nad svátkem sv. Václava a ke slavení osmdesátin Václava Havla nabízím v příloze úryvek z knihy Benjamina Kurase.[7]



[1] Putinovi stačí zapálit v kostele svíčičku a políbit patriarchu – a už mu Rusové v kotelíčku zpívají: „Mnogalja ljeta náš milovaný care.“ M. Zeman řekne na svatováclavské pouti pár slov z Bible, a už mu katolíci tleskají. Nepamatují si, že nejvíce brojil proti uznání svátku sv. Václava za státní svátek a že sv. Václava označil za kolaboranta Němců. Nevědí, proč jel na kongres na Rhodu, pořádaný Putinovým milcem. Platí o nás slova jednoho našeho věřícího neurologa: „Mozek je dokonalý nástroj, přijde-li do kostela, sám se vypíná.“?
 
[2]  Řekl jsem vám, že Mesiáše ukřižují „kněží, teologická fakulta a biskupská konference v čele s papežem“ (srv. Mt 16,21).
  
[3] S vědomím, že jsi také hříšník a máš možná trám ve svém oku (srv. Mt 7,4). S vědomím, že se můžeš mýlit (Mt 18,15).
  Přesto máš povinnost vystupovat proti zlu. Tvoje hříšnost tě nevyvazuje z povinnosti nemlčet ke zlu.  
 
[4] Mák je menší než semínko hořčice, ale nevyroste tak vysoký jako hořčice černá, rostoucí v Izraeli (dvouletá rostlina dosahující ve 2. roce až 4 m).
Ze zkonzervovaného semene ovšem nic nevyroste.  
 
[5]  Tím, že nepečlivě mluvíme o „svatých“ věcech, svádíme druhé (včetně dětí), že na slovech o Bohu mnoho nezáleží. Všude jinde se snažíme o pečlivost a přesnost, v myšlení, v práci, v medicíně i technice. Proč se biskupové, místo tanečků s falešnými hráči v politice, nepečují o srozumitelnou a poctivou řeč při bohoslužbách?     
[6]  To nám mnohým, zůstalo. Brežněv nosil na prsou mnoho vyznamenání a řádů. Putin už nenosí ani jednu medaili. Jen naši hierarchové ještě chodí vyparádění jak indiánští náčelníci v péřové čelence (aby se zdáli vyšší než ostatní) a s mnoha šperky – atributy svého úřadu a své jedinečnosti. (Jo, ještě také vysocí policejní důstojníci nosí zlato na kabátě. Kdepak a čím se asi proslavili?)  
 
[7]                               NA PŮL CESTY VSTŘÍC
Inspiraci se musí vycházet
na půl cesty vtříc.
                             B.G. Shaw
   Každý kdo něco vytváří z ničeho, ví, že někdy se daří, jindy ne. Zpočátku se to častěji nedaří než daří. Každý slavný hokejista začal tím, že se neudržel na bruslích a padal na zadek. Každý slavný spisovatel začal tím, že neuměl číst a psát. Každý slavný houslista začal skřípotem.
  Kdo vytrvá, tomu to jde postupně lépe, pak ještě lépe, až nakonec snadno. K vytrvání potřebuje pěstovat tyto vlastnosti: zvědavost, posedlost či zápal, vidinu kýženého výsledku, schopnost konfrontace, výdrž a víru.
  O zvědavosti stačí říct jen: Kdo se neptá, nic se nedoví. Posedlost a zápal jsou ta hnací síla, pohonná látka, energie, které nás odpalují z nicoty a nudy do touhy, odhodlání, vůle a akce.
  Vidinu kýženého výsledku je užitečné mít jasnou jednoduše proto, abychom věděli, kterým směrem se odpalovat a nepobíhali sem tam jako kuře bez hlavy.
  Konfrontace má v mnoha kulturách špatnou pověst a pokládá se za nežádoucí. Česká kultura k nim patří plnou měrou. Češi se bojí nejen konfrontace, nýbrž i těch, kdo se konfrontace nebojí. Oni je totiž vyrušují z bezpečné anonymity, uvádějí v riziko a v nepohodu. Stavějí je do situací, v nichž by za sebe museli rozhodovat, někomu či něčemu stranit, projevit jednomu či druhému loajalitu. Nutí je k jednoznačné volbě. To všechno je strašně bolí. Mnohem raději věci nechávají tak, jak jsou: času, vývoji, osudu. Pak remcají, potajmu, vyhýbavě, uhýbavě, za zády, nasraně. Že se nic neděje. A když se děje, ne tak, jak by mělo. Tím se uvádějí do bezmocnosti. Protože jim chybí jasnost cíle, často se vzdávají, ještě než začali. Protože jim chybí loajalita, nedokážou se vystříhat úskočnosti, vypočítavosti, zrádnosti, záludnosti, zákeřnosti. Často se těší tím, jak vyzráli na někoho, kdo na ně spoléhal, kdo jim chtěl pomoci, kdo se za ně o něco rval. Byl prý moc konfrontační, zavinil si to sám. Proto se taky česky nedá napsat velké světové drama. Drama je totiž samá konfrontace.
  Konfrontovat znamená čelit. Stavět se čelem, přímo, nevyhýbavě. Tváří v tvář. Podívat se na věci zblízka a zeptat se, proč jsou, jak jsou a zda by mohly být jinak. Neklopit oči, neschovávat se do kouta, za někoho jiného. Nebát se nebezpečí. Nebo se ho bát, ale přesto do něho jít. Přijímat riziko. Svět bez rizika je nudný, šedivý, ušlápnutý. Dokud se nekonfrontujeme s překážkami, nedá se zjistit, co je a co není možné. Limit možností se zjistí teprve tehdy, až párkrát přestřelíme.
  Opakem konfrontace je přešlapování kolem horké kaše, bojácnost, předposírání. Výsledkem je bezmocnost a bída.
  Jako každá jiná dovednost, schopnost konfrontace se dá naučit, pěstovat, posilovat, tříbit. Jestliže se nepěstuje konfrontační schopnost, automaticky se pěstuje bojácnost a bezmocnost. Konfrontaci se potřebujeme učit také proto, že s sebou nese několik úskalí, která se musíme učit poznávat. Jedním je konfrontace s chybným terčem – s někým, od něhož konfrontací nemůžeme nic získat, protože k tomu není kompetentní. Druhým je konfrontace v nevhodnou dobu – okolnosti a podmínky neuzrály do situace, v níž konfrontovaný musí nebo přinejmenším může ustoupit nebo vyhovět. A třetím je setrvačnost, která nám někdy znemožňuje zastavit, když už jsme konfrontaci vyhráli, a může oslabit či dokonce i negovat již dosažený výsledek.
Ke konfrontaci je zapotřebí energie zvané troufalost. Troufalost potřebujeme ke každému činu, ke každému pohybu, ke každé změně. Troufalost má charakter veskrze pozitivní. A to i bez ohledu na to, že konfrontovaným, jimž je konfrontace nepříjemná, nebo nekonfrontovaným, které konfrontace vyrušuje z pohody, se jeví negativně, takže ji pojmenovávají slovy jako drzost a nestoudnost.
  Naopak ti, kdo vědí, že bez konfrontace se nic nehýbe a bez pohybu se nic nemění, si jako partnery a spolupracovníky vybírají právě lidi troufalé, a jen těm předávají odpovědnost a kontrolu. Troufalost jedněch dokáže motivovat i ty netroufalé k občasné troufalosti, ve známém „efektu sněhové koule“, kdy jeden svou troufalostí inspiruje druhého a ten třetího, až vznikne skupina, které se najednou dnes zdá možné, co se jim jako jednotlivcům včera zdálo nemožné.
Nejtroufalejším záznamem troufalosti, jaký byl kdy napsán, je žádost Mojžíše a Árona k faraonovi: Hospodin ti vzkazuje: „Propusť můj lid …“. (Ex 5,1)    
  Talmudické legendy si k Exodu přimyslely ještě jednu důležitou postavu, o níž nám text Bible nic neříká. Jmenuje se Nachšon a jeho legendární role je tato: jako první vstupuje do dosud nerozestoupeného moře, jehož hladina začne klesat teprve až Nachšonovi sahá po bradu. Teprve za Nachšonem si ostatní troufají. Zázrak rozestoupeného moře se dává do pohybu ne Mošeovou neobyčejnou nadlidskou vůlí, ale Nachšonovou obyčejnou lidskou vírou. Bez Nachšona by Izrael do moře nevstoupil a podlehl by pronásledujícímu egyptskému vojsku.
  Slovo nachšon se v hebrejštině stalo symbolem předvoje, průkopnictví postaveného na víře a ochotě riskovat. „Operace Nachšon“ bylo jméno slavného mohutného přesunu československých zbraní do Izraele v roce 1948. Bez něho, bez víry v záchranu a ochoty riskovat, by Izrael asi neexistoval. Nebýt „Nachšonů“ ve všech možných oborech lidské činnosti, ochotných riskovat vlastní bezpečí a život kvůli něčemu většímu a lepšímu, v co věří, všichni bychom se ještě dnes houpali na větvích.
  Bez víry není proveditelné nic. „Na půl cesty vstříc“ je předpoklad všeho tvoření.
 
z knihy Benjamina Kurase:
Zakázané ovoce vědění (redakčně zkráceno)