Příprava na velikonoční svátky 2011

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 6,1n - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání

Datum: 18. 4. 2011
PŘÍPRAVA  NA  VELIKONOČNÍ  SVÁTKY
 

Nabízíme několik úvah:

  1.  O Ježíšově  odpověď těm, kteří jej napomínali, že své učedníky nevede dost duchovně a asketicky.

  2.  O nepřesném označení „postní doba“.

  3.  O druzích postů.                               

  4.  Čím je pro nás křest.  

Velikonoce jsou našimi největšími svátky 

Připravujeme se na ně. Jak? 

                                                                         Jestli naši dědové v postní době pověsili fajfku na hřebík,

                                                                      bylo to chlapské.  Kdyby přestali kouřit  úplně, bylo by to

                                                                      ještě lepší.  Ale s přípravou na Velikonoce to  mnoho ne-

                                                                       souviselo. 
 

Ježíšovi součastníci dychtivě  očekávali Mesiáše. Někteří si mysleli, že je třeba si příchod Mesiáše vyprosit. Mysleli si, že   Hospodina pohnou ztrápenými obličeji a kručením v žaludku (postili se 100 x více než měli – dva dny v týdnu). Ježíš říká: „To vše je nesmysl“. Srov. Mt 6,1-8 (najít další)  „Bůh přece ví, co potřebujete, ale udělejte něco jiného. Obraťte se a začněte pečlivě naslouchat Božímu slovu, víc než sobě a svým autoritám.“ 

„Když za Ježíšem přišli Janovi učedníci a ptali se ho:´Jak to, že my a farizeové se postíme, ale tvoji učedníci se nepostí?´

Ježíš  jim řekl: ´ Mohou hosté  na svatbě truchlit, dokud je ženich s nimi? Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom se budou postit“. (Mt 9,14-15

Ježíš i Jan – předchůdce Páně, mluvili  často o ženichovi. Jejich posluchačům bylo jasné, o kom mluví. Měli rádi „Píseň písní“, která je mesiášským textem (Židé dodnes čtou Píseň písní právě o Velikonocích). V ní je miláček  nevěsty nedočkavě vyhlížen. Ženichem je  Mesiáš. Nevěstou je společenství Izraele. Obraz ženicha a nevěsty patří k nejkrásnějším biblickým zobrazením vztahu Hospodina a Izraele.  

Český překlad Ježíšových slov: „svatebčané se nemohou postit“, nás šidí. Původní text říká: „nemohou se synové svatebního stanu postit, když je s nimi ženich“.
Ve svatebním stanu trávili svatební noc novomanželé, ne svatebčané.  

Hebrejština nezná  pojem druhu. Používá výrazu „být synem něčeho“. Syn člověka znamená člověk, syn vlka je vlk. Syn smrti – je odsouzenec k smrti, zaslouží si smrt. Syn proroka  znamená – patří mezi proroky, ne, že by ten člověk byl nutně zplozen prorokem.

Synem je také ten, kdo přijímá informaci, i rozumovou, duchovní. Synové království  jsou ti, kteří patří do království – matematici řeknou, jako prvky do množiny.  /1 

„Synové svatebního stanu“ nejsou svatebčany, ale patří k nevěstě, tvoří nevěstu – nevěstou je společenství Izraele (nového). Toto společenství přijímá manžela – Mesiáše.

Na svatbě se nikdo nepostí, nevěsta teprve ne, ta má jiný program, být tu pro manžela, být mu k ruce. 

Mesiáš neznamená „pomazaný“ /2 , nýbrž: „ten, který přijal pomazání“, rozuměj – poslání, úkol, zodpovědnost.

Všichni králové Izraele byli pomazáni, ale málokterý přijal pomazání jako úkol a poslání.

Kristus (řecky Christos) je naším překladem Mesiáše. Od toho jsou křesťané. 

Křesťan ale také není  pouze ten, kdo byl pomazán, pokřtěn, ale „ten, který přijal Kristovo poslání“.

Ženich a nevěsta se stávají jedním tělem, sjednocenou bytostí jednoho ducha. 

Mesiáš – Ženich, Miláček, nám nabídl ruku.

Kristus nám říká:  „Nemusíte si nic na Bohu vyprošovat ani vypostit. Ale přijměte mou zprávu – informaci a přijměte ruku svého ženicha.

Chovejte se podle toho. Objevte svou novou cenu. Dovolte Bohu, aby vás miloval jako ženich nevěstu. Přijměte v nové míře sami sebe.  Začněte sami sebe milovat novou láskou. Pak budete schopni přijmout druhé (neboť jen s nimi jste nevěstou) a budete je milovat novou měrou. Až přijmete sebe v nové velikosti a roli, pak teprve budete schopni zdravě milovat druhé. Snadněji, z bohatství, které vám bylo zadarmo dáno.“

 

(Když byl Ježíš  vzat, učedníci neměli na jídlo ani pomyšlení. Ale pak nám byl opět Ježíš dán – v ještě větší míře.) 

----------------------------------------

Poznámky: 

/1   Synem je také ten, který přijímá  učení od svého učitele vědění. Proto učedníci říkali svému rabimu, učiteli –  otče.

„Jsme synové Abraháma“ směli říkat i ti, kteří přijali jeho víru a pocházeli z pohanství. Abraham je „otcem“ i naší víry, přesto, že jsme z pohanů. 

Ježíš  ovšem říká: „Nikomu na zemi nedávejte jméno `Otec´: jediný  je váš Otec, ten nebeský. 

Vy si nedávejte říkat `Mistře´: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří.

Ani si nedávejte říkat `Učiteli´: váš učitel je jeden, Kristus. Srv. Mt 23,8-10 

/2  Izraelští  králové, proroci a kněží  byli  pomazáni olejem na znamení,  že jsou z ostatních vybráni k určitému, zvláštnímu  poslání.   

 



 

POSTNÍ  DOBA ? 

aneb nepečlivost zavádí 

V katolické církvi je několik ritů. U nás jsme převážně katolíci římského ritu. „Římský misál“ je základní liturgickou knihou.  Český misál je překladem Římského misálu.

Doba před Velikonocemi  je v římské liturgii (a Římském misálu) nazvána Quadragesima - Čtyřicetidenní příprava.  S pojmenováním Českého misálu „Postní doba“ to nemá nic společného. Kdož ví, kdo to slovo vymyslel a poprvé v češtině použil.

 

Velikonoce jsou naše největší svátky. 

Máme se na ně připravovat „v radosti a horlivé lásce“. To je v Čechách trochu překvapivé,  ale tak mluví  1. „postní“ preface v originále (Římský misál). Český misál – místo toho říká:

„ve zbožnosti a horlivé lásce“ (Češi si to upravili).

Podle oficiální liturgie se máme tedy připravovat v radosti tak, abychom byli skrze Krista dovedeni k plnému obdarování synů božích.  

Lidová zbožnost nakládá  s ledasčím libovolně. Už Kristus lidovou zbožnost  silně kritizoval.

Lidová zbožnost si libuje v Ježíšově popravě, kříži a pohřbu.

Ježíšovi jeden pohřeb stačí. Pochovává se mrtvola. Ježíše pohřbívat nemusíme, vstal z mrtvých. Kristus je vítězem nad smrtí, lží, nenávistí – vítězem nad hříchem. Ježíš byl vzkříšen, vstoupil na nebesa a skrze seslaného Ducha s námi zůstává.

Charakteristikou Ježíšova života a jeho díla je radost.

Evangelium znamená radostnou – dobrou zprávu.  

Už začátek Ježíšova působení je popsán takto: „Ježíš kázal  (evangelium)  radostnou zprávu království Božího a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu“. (

Mt 4,23)  

O radosti je dokonce řeč ještě dříve.  Anděl při zvěstování zdraví Marii: “Raduj se Maria, …“ (ne „Buď zdráva, milostí plná …“). (Lk 1,28b.) 

Při Ježíšově narození  anděl říká pastýřům:  „... zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid.“ (Lk 2,10)

Po Zmrtvýchvstání propuká  pochopitelně radost naplno. Ženy od prázdného hrobu „s velikou radostí to běžely oznámit Ježíšovým učedníkům.“ (Mt 28,8)

„Když tomu učedníci pro samou radost nemohli uvěřit“ (Lk 24,40).

„S velikou radostí se (po Nanebevstoupení) učedníci navrátili do Jeruzaléma.“ (Lk 24,52)

Velikonoce jsou vyvrcholením celého  jeho života. Vítězstvím nad smrtí, nenávistí  a hříchem. Ježíšova láska jde až na smrt, dokonce až  za hrob – Ježíš po vzkříšení znovu vyhledal své přátele (přesto, že se před tím jako přátelé nezachovali.

Ježíšova slova při Poslední  večeři jsou svatebním slibem Mesiáše. Připíjí nám Ne: „Na zdraví“, ale židovským přípitkem: „Na život“. Ježíš  navíc říká: „Na život věčný“. 

Každá neděle je slavností  Vzkříšení (rusky: vaskeresenie).

Při každém slavení  Večeře Páně jsme svědky Ježíšova a našeho vzkříšení. Když poctivý člověk dá slovo – už se to, co slíbit „stalo“! Ježíšovo slovo teprve něco znamená.  Řekl-li: „Vzkřísím Vás“, jsme lidmi vzkříšení. /3

Otázka nějakého času zde nehraje vůbec žádnou roli. 

(Špatně Ježíši nasloucháme – naše mše vypadají jak funus. Někteří kněží  dokonce při pohřební liturgii znovu používají roucho černé barvy. ) /4 

Vraťme se na začátek této úvahy:

           „na slavnost velikonočních tajemství se máme připravovat v radosti a horlivé lásce“. 

V encyklice  „Redemptoris missio“, ve 40 odstavci čteme: „Všichni, kdo věří v Krista, musí cítit jako nedílnou část své víry starostlivost o předávání radosti a světla  ostatním.“

 

A v odstavci 44: „ Církev se nemůže zpronevěřit výslovnému Kristovu příkazu, nemůže nechat lidi bez radostné zvěsti … bez daru Boží milosti … 

Všechny formy činnosti Církve jsou zaměřeny na tuto radostnou zvěst, která  zjevuje  a uvádí do tajemství, jež  bylo po staletí skryto a pak zjeveno v Kristu.“

 

Odst. 11:  „Nám byla dána milost zvěstovat nevýstižné Kristovo bohatství. Nový způsob života je radostnou zvěstí pro člověka ve všech dobách. Všichni mají právo poznat hodnotu tohoto daru a mít k němu přístup.“

 

                   Římský misál uvádí:                          Český misál překládá:

                    „milost synovství“                                 „milost pokání“

                   „příprava v radosti“                               „příprava ve zbožnosti“. 

Ve Čtyřicetidenní přípravě na Velikonoce (stejně jako o Adventu) se v kostele používá fialová barva.  Už ve starém Orientě byla fialová (purpurová) barva znakem vznešenosti. Byla nejdražší barvou, dovolit si ji mohli jen bohatí lidé. (Každý tiskař vám potvrdí, že i dnes je fialová nejdražší. V našich kostelích většinou používáme nesprávný odstín fialové. Příliš temný, ve kterém je hodně modré. Purpurová barva se silně blíží červené. Biskupové používají purpurovou barvu na svůj talár na znamení důstojnosti.

I při pohřbu doporučuje liturgie fialovou, purpurovou barvu, neboť křesťanovi se křtem dostalo veliké vznešenosti od Boha. Smrt nemůže člověka ponížit, natož nad ním zvítězit. Fialová barva není barvou kajícnosti. (Popel není fialový.) 

Kajícnost v běžném chápání znamená, vzdát se všeho radostného. Jenže v evangeliu jsme vyzýváni, abychom uvěřili evangeliu, nebo-li radostné zprávě – zvěsti. 

Čtyřicetidenní doba přípravy na Velikonoce je také vyvrcholením přípravy katechumenů na jejich křest.

My katechumeny ke křtu doprovázíme a také se na Velikonoce připravujeme. Velikonoční slavnost vrcholí z naší strany obnovou křestního slibu. 

Všimněme si, že o nedělích „postní doby“ se čtou (právě pro katechumeny) ty nejkrásnější „perly“ z evangelií. (Především v cyklu A: o Samařance (J 4. kap.), uzdravení slepého od narození (J 9. kap.), vzkříšení Lazara (J 11. kap.) Texty z tohoto cyklu se mohou dokonce číst kterýkoliv rok.)

 

Nepřehlédněme, že liturgie připomíná utrpení Páně až ve Svatém týdnu – na Květnou neděli se čtou poprvé pašije.

Škoda, že my na Květnou neděli pouze „světíme kočičky“, zatímco v římské liturgii křesťané vítají s jásotem Krista a v triumfálním průvodu jej zdraví máváním květů a ratolestí.

 

Lidová zbožnost si často libuje v utrpení. Vytvořila bohatou pobožnost křížové cesty. Naproti tomu evangelia mluví o Ježíšově popravě velice stručně a cudně. „Pak ho ukřižovali“

(Matouš), „Když ho ukřižovali“ (Marek), „ukřižovali ho“ (Lukáš), „tam ho ukřižovali“ (Jan). Vždyť to byla krutá, nelidská a ponižující poprava pro otroky.

 

Nepřehlížíme, co nás Ježíšova láska stála, víme o jeho utrpení, ale víme, že jeho litovat nemusíme. /5

Nemáme přehlédnout Ježíšovo utrpení v jeho bratrech dnes – míru tohoto utrpení můžeme a máme snižovat!

 

Po koncilu se mluvilo o změně  křížové cesty – aby končila vzkříšením a ne funusem, ale pak se na to nějak zapomnělo.

 

My katolíci se 40 dní  „postní doby“ ochotně ladíme na vlnu utrpení  Krista. Ale už se neumíme radovat ze vzkříšení svého milovaného Krista ve velikonoční době (trvající  50 dnů)? Čím to asi je?

Nejsem zcestovalý, ale o katolících na sever od Alp to asi platí. O Češích určitě. 

Naše náboženství bývá  smutné. Sošku Vzkříšeného Krista rychle po svátku Nanebevstoupení  uklidíme a všude máme zas jen ty ukřižované mrtvoly na kříži.  

Když naše národní mužstvo vyhraje hokej nebo fotbal, celý národ oslavuje a popíjí.

Vzkříšení  Krista je největší událost v dějinách lidstva. Větší než konec 2. světové války. Ale my neslavíme, jsme funebráci. Zato ke křížové cestě se rádi vracíme po celý rok.                                                

Kdypak zavedeme „cestu radosti“  setkání se vzkříšeným? (To jen v Liberci, ve Vratislavicích, kamarád,  spolužák a jáhen Václav Vaněk, vybudoval kapli s pěti vitrážemi „Cesta Vzkříšeného“.)  

 

-------------------------------------

Poznámky:

/3      Ježíš řekl Martě: "Tvůj bratr vstane."

Marta mu řekla: "Vím, že vstane při vzkříšení  v poslední den."

Ježíš  jí řekl: "Já jsem vzkříšení  i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?"  (J 11,23-26)

 

/4     Jak často mi milost boží uložila, abych stále svědčil a veřejně  hlásal, že nemáme truchlit pro naše bratry, když  je Pán zavolal a vysvobodil z tohoto světa! Vždyť přece víme, že nejsou ztraceni, že nás jen svým odchodem předcházejí. Že sice po nich toužíme, tak jako kdyby cestovali po souši či po moři, ale že pro ně nemáme naříkat, že tu kvůli nim nemáme nosit černé roucho, ale roucho bílé. Že nemáme dávat pohanům příležitost, aby nás plným právem kárali, poněvadž oplakáváme mrtvé, kteří podle našeho přesvědčení žijí u Boha, a tak víru, kterou ústy hlásáme, nepotvrzujeme srdcem a duší. 

                                                                                                                  / sv. Cyprián, (asi 200-258)  

 

/5     Ježíš řekl: „… váš zármutek se promění  v radost. Žena, když rodí, má  zármutek, neboť přišla její  hodina; ale když porodí  dítě, nevzpomíná už  na soužení pro radost, že na svět přišel člověk. (J 16,20-21)

 



 

PŮST    –   několik poznámek 

Když se řekne půst, představíme si nejčastěji kručení v žaludku. 

Jsou různé  druhy postu.  

Zdravotní  - slouží ke správné životosprávě, ke zhubnutí, vyčištění organismu … 

Sebevýchovný   -  vede k pěstování vůle, k umírněnosti v jídle a dalších požitků, ke kázni vůči tomu, co mě nezřízeně, nad míru strhává (televize, snění, vášně … ).              

                                         

Povznášející  ducha  -  je technikou (prostředkem) napomáhající přemýšlení, k setkání s moudrostí, k oproštění a uvolnění pro vyšší hodnoty. Samozřejmě se netýká jen stravy, ale různých informací přijímaných sluchem, zrakem. Vede k sebevládě myšlení.  

 

Náboženský   -  jako projev vnitřní lítosti. Srov. např. Jon 1,1-2; Jon 3. kap.  

Starozákonní   -  projev změny smýšlení. „Postit se“ znamená zříkat se tvrdosti srdce, být milosrdný. Srov. např. Iz 58. kap.  

Katolický: 

a) páteční  - Kdysi se bohatí křesťané smluvili: „Nechceme zapomenout na to, co pro nás Ježíš udělal.  Mysleme na něj jeho způsobem – přišel, aby ve světě bylo lépe. Umřel kvůli nám v pátek, tak budeme každý pátek jíst něco jednoduchého a ušetřené peníze budeme shromažďovat do „fondu“ k vykupování otroků z otroctví a zajatců ze zajetí.

Postili se, aby pomohli druhým.

Později tento ušlechtilý  motiv lidová zbožnost snížila na „sebezápor“.  Někdo si nedal buřt, ale uzeného tuňáka (to byla pochoutka!).

Dnes byly možnosti „pátečního půstu“ rozšířeny. (Kdybychom si např. pročetli biblické texty na neděli, nemuselo by to být málo.)  

b) Půst velkopáteční  a na Popeleční středu - Ježíš už netrpí. Už jeruzalémským ženám řekl: „Nade mnou neplačte! Plačte nad svými dětmi a nad sebou – špatně jste děti vychovaly.“ Srov.  Lk 23,28  

Solidarizovat se máme s chudými. Ježíš v nich trpí dodneška.

Máme promyslet Iz 58. kap. ve světle Ježíšových slov, např.: „Hladověl jsem, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.“

„Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Srov. Mt 25,31n

Všechny tyto druhy postu mají  svou hodnotu. Různou. Některé znají a užívají  i pohané (pohané bývají zbožní lidé). 

Kterýpak druh postu asi Ježíš  používal a který nepotřeboval?  

Ježíš ukazuje svým učedníkům ještě jiný druh postu – NOVOZÁKONNÍ. 

Abychom Ježíši porozuměli, je třeba si nejprve přečíst Mt 6,1-8.16-18 (najít předchozí).

Za Ježíšem přišli Janovi učedníci a ptali se ho: „Jak to, že my a farizeové se postíme, ale tvoji učedníci se nepostí?“

Ježíš  jim řekl: „Mohou hosté na svatbě  truchlit, dokud je ženich s nimi? Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom se budou postit“. (Mt 9,14-15

 

Učedníci byli zatčením a popravou svého Mistra naprosto zdrceni. (Na jídlo neměli ani pomyšlení.) Mysleli si, že se zmýlili v osobě Mesiáše.

Vzkříšený Kristus se učedníkům zjevil a říká, hledejte chybu u sebe, ve vašem špatném myšlení, ve vaší špatné stavbě víry (důvěry). Nenechali jste si vysvětlit, k čemu Mesiáš přišel a jak dopadne.

Hledejte, kde jste vy udělali chybu.

(Apoštol Tomáš nechtěl hledat chybu u sebe. „Dejte mě pokoj“. Ostatní apoštolové  se radovali z Ježíšova vzkříšení, už jim chutnalo, ale Tomáš ke stolu nešel, nejedl, držel židovský smutek za zemřelého. Postil se od jídla, ale odmítal „novozákonní“ Ježíšův půst.)

Jeden čas jsem chodil na oběd k přátelům. Paní nesla na stůl. „Ty nebudeš obědvat?“, ptal jsem se desetiletého synka. „On se rozhodl dnes postit“, pravila maminka. „Jé, tak ty se postíš a já tady budu u vás obědvat“, pravil jsem trochu zkroušeně. „Já jsem mu říkala, aby zametl podlahu, ale on mi řekl, že se postí.“, řekla maminka. (Mimochodem je z něj jeden z nejhodnějších a nejpracovitějších mužských, jaké znám. Má dvě sestry a bratra, odmala pracoval s tátou venku – mají dům, zahradu, vysázeli les, doma myje nádobí /protože táta nádobí vždycky myl, maminka vařila/, pere, žehlí, umí péci vánoční cukroví …) 

 

Umíme hledat chybu v záležitostech všedního života. Porouchá-li se nějaká věc, zařízení, zasekne-li se něco ve firmě, samozřejmě začněme hledat chybu, shánět opraváře, zasedneme k jednání s potřebnými lidmi …

Při nedorozumění s nejbližšími už tolik pohotoví nebýváme. Vztahy jsou složitější a častěji si myslím, že já mám pravdu a ten druhý se mýlí.

Ježíš nás ovšem vede k nápravě pokažených vztahů. Např.: „Ublížíl-li jsi někomu, zajdi za ním, má-li někdo něco proti tobě, odejdi z kostela a nejprve se smiřte. Nech všeho, i bohoslužbu dej stranou.“ /6

 

Ve vztahu s Bohem je to podobné. Nerozumíme si s Bohem, vyhýbáme se obloukem podstatnému, pěstujeme si zbožnost podle svého. Jsme zakrnělí ve vztahu s Bohem, vymlouváme se   tvrzením: „To je tajemství“ (za tím se schovává nevědomost, nechuť se namáhat, nebo výmluva z pohodlnosti).

Neštěstím je, „obětujeme-li“  své trápení. Ano, funguje to někdy jako analgetikum, k utišení bolesti. (Karel Marx se nám, částečně právem, posmíval, že víra je opiem lidu.) Ale v tom případě nespolupracujeme s Bohem. Často Bohu křivdíme a podezříváme jej, že nám některé věci nepřeje. Vytržená slova

„buď vůle tvá“ používáme často k rezignaci.

 

Ježíš nám nabízí  pomoc, abychom hledali příčinu nezdaru. Ježíš nás vede k hledání chyby nejprve u sebe. Každá chyba a selhání, každé trápení je výzvou. Máme hledat příčinu. Bůh je velice ochotný k pomoci, i zázračně.

 

Ježíš nás vede k jednoduchému postu. Geniální věci jsou často jednoduché. Nejsme zvyklí se postit kvůli nedorozumění s Bohem. Máme všeho nechat a hledat chybu.  

(Bylo by třeba projít ještě  jiná místa v evangeliu, abychom objevili, co Ježíš myslí slovy: „Takový duch nemůže vyjít jinak, než modlitbou a postem." Mk 9,29,     

Museli bychom nejdříve prozkoumat, co Ježíš rozumí modlitbou a o jakém postu mluví.

Zatím se bez mnohého přemýšlení  a příliš primitivně utíkáme k půstu tělesnému. Nedaří-li se nám, vymluvíme se na „Boží vůli“ nebo: „Hrozny jsou kyselé.“) 

------------------------------------------

Poznámky:

/6      Přinášíš-li svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš,  že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.

Dohodni se svým protivníkem včas, dokud jsi na cestě k soudu, aby tě  neodevzdal soudci a soudce žalářníkovi a byl bys uvržen do vězení. Amen, pravím ti, že odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního haléře. (Mt 5,23-26)
 

 


 

 
 

KŘEST  –  ČÍM  PRO  NÁS  JE ? 

Co nám je křtem nabízeno?

Co se odehrává  s křtěným a co se může odehrávat s přítomnými?

Příprava na Velikonoce vrcholí „obnovou křestního slibu“. 

Hospodin si vyvolil Izrael a zavázal se mu manželskou smlouvou (nerovnoměrnou, pro Izrael nesmírně výhodnou). V Izraeli nebyli šlechtici ani poddaní. /7

Izraelita věděl, že je svobodným  člověkem z královského rodu kněží. /8

Izraelští muži nosili na oděvu krásnou fialovou stuhu a třásně. /9

Izrael je nevěstou Hospodina a obřízka je rituálem svatebním. /10  

Na mnoha místech Bible se Hospodin znovu a znovu Izraeli vyznává ze svého milujícího vztahu, ubezpečuje ho o své věrnosti a znovu a znovu jej zachraňuje. Jsme s Hospodinem královští manželé.

 

Křest je rituálem Nového Izraele. Patří k němu Janovo ponoření do vody a Ježíšovo ponoření do Ducha svatého. 

České označení Jan Křtitel je matoucí. Jan nekřtil. Jan je „Předchůdce Páně“ nebo „Baptista“ (Ponořovatel). Slova: křest a křesťan, jsou od slova Kristus.  

Jan kázal: „Obraťte se a dejte se ponořit na odpouštění  hříchů. …

Neste tedy ovoce, které  ukazuje, že činíte pokání, a nezačínejte si říkat: `Náš otec jest Abraham!´…

Každý  strom, který nenese dobré  ovoce, bude vyťat a hozen do ohně. …

Já  vás ponořuji jen do vody. Mesiáš vás bude ponořovat do Ducha svatého a do ohně.  Pšenici shromáždí do své sýpky; ale plevy spálí ohněm neuhasitelným.“ (Srov. Lk 3,3-18)

Ježíš  přišel za Janem, aby se dal od něho ponořit. Ale on mu bránil: „Já bych měl být ponořen od tebe, a ty jdeš ke mně?“ …

Když  byl Ježíš ponořen, hned vystoupil z vody, a hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází  na něho. A z nebe promluvil hlas: "Toto je můj milovaný Syn …" (Srov. Mt 3,13-17)

 

V Izraeli je životodárnost vody zřetelnější než v našich krajinách s dostatkem vody. Na vodě z nebe tam závisí život. Ale ohrožující voda povodně a nespoutaný mořský živel je symbolem zla. Dodneška židé užívají rituální koupel a omývání. 

 

(Zapomeňme na naše obrazy „Křtu Páně“. Ježíš s Janem nestáli na mělčině  a Jan na Ježíše nekapal z lasturky pár kapek vody.)

Jan Předchůdce Páně  vyzýval Izraelity: „Vzdálili jste se od Hospodina. Jdete na opačnou stranu, směřujete do záhuby, hrozí vám utopení ve zlu. Obraťte se k Bohu a změňte své smýšlení a jednání.

Kdo přiznává, že se sám neubrání zlu vnitřnímu ani vnějšímu, sestup do vody a pros o pomoc.“ Ti, kteří se takto káli, sestupovali do tůně  Jordánu: „Vyznávám se z těch a těch vin. Ještě krok a dravý proud mě strhne. Bože, prosím tě, zachraň mě!“ – A Jan toho člověka vytáhl na břeh.

 

Ježíš nás přišel zachránit. Pokřtít znamená „stvořit“ člověka do Ježíšovy podoby.

Při stvoření nám byl vdechnut duch boží. Při stvoření nového člověka – při křtu – nám je v další míře dáván Duch. („Mesiáš vás bude ponořovat do Ducha božího“, řekl Jan.)

 

Základní formou křtu je křest dospělého člověka. /11

Objeví-li někdo Boží přízeň  a nabídku záchrany, osobního přátelství a celoživotní  pomoci, chce-li přitakat Ježíši svým životem, touží-li se stát Ježíšovým  učedníkem – požádá církev, aby mu byla průvodkyní při poznávání a porozumění Bohu. Čekatel křtu je pak většinou v delším časovém období uváděn do křesťanského způsobu života.

Prochází Janovým  „ponořením“ – „obrácením“ se od zla k přátelství s Bohem. /12

Pak je čekatel křtu uprostřed shromážděné církevní obce ponořen do Ducha božího, aby Ducha přijal do svého života. 

Každé dítě a každý člověk je milovaným dítětem. Někteří lidé  své rodiče neznají. Křest je smluveným znamením. Křtem se nám Bůh viditelně vyznává: „Jsi můj, patříš do mé rodiny,“. Při křtu nás Bůh bere do náruče a prohlašuje: „Ty jsi moje milovaná dcera, můj milovaný syn“.

 

Naše první životní  období začalo v děloze. Děloha je vnitřní náručí matky. Mnoho lidí pak mělo a má vědomou zkušenost s milující náručí maminky.

Milující náruč  je nám stále potřebná: rodičů a dětí, manželů, přátel, i Boha.  

Křestní formule doslova znamená: „Já tě ponořuji do jména Otce, Syna i Ducha svatého“. („Já tě ponořuji (vkládám) do Jména, do náruče Boží, do lásky Otce, Syna a Ducha.) 

Při stvoření nás oživil Duch boží, při křtu  nás Duch obnovuje a přetváří  do nové podoby. (Bůh stále tvoří: své děti a své  učedníky.) 

„Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Co je staré, pominulo, hle, je tu nové!“ (2 Kor 5,17)   

Kristus je zachráncem; oceňujeme jeho pomoc, rádi bychom mu byli k ruce. On sám nás zve do své záchranářské party. /13  

Ke službě záchranáře je pokřtěný vybaven dary Ducha božího.  

Pokřtěný se pak učí objevovat krásu blízkosti, náruče Boha. Celý život a celou věčnost budeme mít nad čím žasnout.  

Při křtu jsme také  do lidu božího přijímáni druhými. Křtem i my říkáme křtěnému: „Patříš mezi nás, i v našich srdcích máš trvalé místo. Jsme jedné krve.“  

Křtem je člověku odpuštěna dosavadní vina, ale navíc nám Bůh slibuje: „Jsem tu pro tebe, navždy jsi můj, nikdy se tě nezřeknu, navždy ti nabízím své přátelství, pomoc a milosrdenství.“

 

Křest se neopakuje, Bůh se pro nás rozhodl jednou provždy. Pro nás pokřtěné je ale každé slavení křtu příležitostí děkovat za naše místo v Boží rodině.

Svátosti slavíme ve společenství  druhých,  proto se neptáme jen co se děje s křtěným, ptáme se, co se může a má dít s námi ostatními. Při slavení kterékoliv svátosti má Bůh pro každého bohatě prostřený stůl. Nakolik jsem otevřen božímu slovu, Ježíšovu přátelství a darům Ducha, nakolik s Bohem a druhými spolupracuji, natolik mohu být obdarován.

Např. při biřmování  se může stát, že někdo z kostela je obdarován více než některý biřmovaný nebo biřmující. Při každé svatbě mohou a mají manželé slavit to, že mají jeden druhého, že je má Bůh a oni Boha. 

Každá Večeře Páně  je dalším „dovršováním“ křtu. Pokaždé při Večeři Páně prosíme Ducha svatého, aby nás proměňoval do Ježíšovy podoby, abychom čím dál víc přijímali jeho způsob myšlení, mluvení a jednání.

Ježíš nejde životem jen vedle nás, chce nás navíc vnitřně přetvářet. Máme být jeho Novým Tělem, vydávající se na záchranu dnešního světa.

Stáváme se tím, co konzumujeme. Biblický obraz krve souvisí s Duchem. U stolu Páně jsme napájeni Ježíšovou krví, jeho a Otcovým Duchem. (To se ví, že k tomu nestačí zbožné polknout a nutit se do zbožných pocitů.)

 

Příprava na Velikonoce z naší strany vrcholí „obnovou křestního slibu“. Velikonoce jsou našimi největšími svátky. Čtyřicet dní se na ně připravujeme. Padesát dní pak slavíme radost ze Vzkříšení.

Připravujeme se na Velikonoce, abychom se co nejvíce svým způsobem života podobali Kristu. (Kristus je naše pojmenování Mesiáše, Pomazaného.) Králové, kněží a proroci byli pomazáváni (ve smyslu ovoněni) vonným olejem, aby celým svým jednáním „voněli po Bohu“, jeho ušlechtilostí. Pomazaných bylo mnoho, stejně i pokřtěných, ale ne každý pomazaný voní Bohem.

Nám záleží na tom, aby lidem s námi bylo dobře, abychom byli druhým příjemní jako krásný parfém, abychom voněli Kristem.  

-----------------------

Poznámky:  

/7    Vy sami jste viděli, co jsem učinil Egyptu. Nesl jsem vás na orlích křídlech a přivedl vás k sobě.

Nyní  tedy, budete-li mě skutečně  poslouchat a dodržovat mou smlouvu, budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země.

Budete mi královstvím kněží, pronárodem svatým."

Mojžíš  přišel, zavolal starší lidu a předložil jim všechno, co mu Hospodin přikázal.  Všechen lid odpověděl jednomyslně: "Budeme dělat všechno, co nám Hospodin uložil." (Ex 19,4-8a)

 

/8     Kněz má přímý přístup k Hospodinu, nepotřebuje žádné prostředníky. Později byli muži od pěti let vzděláváni Tórou (Učením), uměli rozpoznat dobro od zla, spravedlnost od nespravedlnosti a rozuměli si s Bohem a s lidmi, jak budovat a udržovat vztahy. 

       Já jsem Hospodin, váš Bůh, já  jsem vás vyvedl z egyptské země, abyste tam nebyli otroky. Rozlámal jsem břevna vašeho jha, abyste mohli chodit zpříma. (Lv 26,13

 

/9     Hospodin řekl Mojžíšovi: "Mluv k Izraelcům a řekni jim, aby si po všechna pokolení  dělali na okraji svých šatů  třásně a nad třásně  ať se dávají na okraj svého roucha purpurově  fialovou stuhu. Budete mít třásně, abyste si při pohledu na ně připomínali všechna Hospodinova přikázání a plnili je, abyste se neřídili vlastním srdcem a vlastníma očima, jako se jimi řídí smilníci, abyste si připomínali a plnili všechna má přikázání a byli svatými pro svého Boha. Já jsem Hospodin, váš Bůh, já jsem vás vyvedl z egyptské země, abych vám byl Bohem. Já jsem Hospodin, váš Bůh." (Nm 15,37-41)

      Fialová stuha souvisí s fialovou barvou oděvu velekněze. (Fialová purpurová barva byla nejdražší, v antice nosili purpurové roucho jen císaři a senátoři. U nás je nosí biskup.)

Dodneška židům z oděvu koukají třásně – z jednání žida má být vidět, že jedná podle přikázání Božích.)  

/10    Když  se na cestě Mojžíš s ženou a syny chystal nocovat, střetl se s ním Hospodin a chtěl ho usmrtit. Tu vzala Sipora kamenný nůž, obřezala předkožku svého syna, dotkla se jeho nohou a řekla: "Jsi můj ženich, je to zpečetěno krví."… Tehdy se při obřízkách říkalo: "Jsi ženich, je to zpečetěno krví." (Ex 4,24-26)

       Obřízka je nejdůležitějším znamením.

Intimním, je určena jedinci, ne veřejnosti. (U nás se kdekdo křížem honosí). Zbožnost má být cudná.

Bez porozumění  obřízce dost dobře neporozumíme křtu. V řadě kultur byla a je obřízka rituálem dospělosti mužů. Pouze  Izraelité obřezávají malé chlapečky. Příbuzenství je dvojí, pokaždé je založeno na krvi. „Jsme jedné krve, ty i já.“ První příbuzenství je pokrevní – členové rodu mají stejnou krev. Druhé je sešvagření – muž se stává příbuzným skrze krev své nevěsty, jejíž krev byla prolita při defloraci.

Izrael je nevěstou, ale před Hospodinem jej  zastupují muži, při obřízce teče krev muže. Při obřízce se říká: „Jsi ženich, je to zpečetěno krví.“ Je to znamení přátelství na život a na smrt.

Ježíšova krev svědčí o jeho lásce. „Vezměte a pijte. Toto je má  krev, krev svatební smlouvy“. 

Odříznutou předkožku, židé pochovávají do země, odkládají „starého člověka“.

My při křtu odevzdáváme „starého (vzpurného) člověka“  vodě (která je obrazem smrti, utopení). Vstává  „nový (vzkříšený)  člověk“. 

V Čechách se při křtu ponořovalo až do 13. století.  

/11     Než jsme byli stvořeni, nikdo se nás neptal, zda o život a existenci stojíme –  nebylo koho se ptát. Ke křtu je třeba přitakání.  

/12     Pokřtěný přijímá „obracení  se“ jako celoživotní  proces. Stále máme možnost si své  názory a postoje porovnávat s Ježíšovými názory a jeho jednáním.

 

/13     Ježíš řekl: „Udělám z vás rybáře (vytahující ryby z vody na břeh), dnes by asi řekl: „Udělám z vás záchranáře vyprošťující lidí z nebezpečí a zla“.